Jdi na obsah Jdi na menu
 


"Vyhledáte ho v Thionville nebo si pro něho pošlete, aby přišel do Ortry?"

259

 

"Zajisté. Musím přece našeho zachránce představit kapitánovi. Vždyť zachránil také sestru této společnice."

"A přece to neuděláte."

"Že ne? Že ho nezavolám a neodméním?"

"Ne. Nepřijal by od vás nic."

"Znáte ho tedy lépe, než jste naznačil?"

"Ano."

"Pak jsem se ve vás zklamal! Vy nejste ve skutečnosti Němec."

"Proč ne?"

"Protože jste přítel toho takzvaného bylináře. Mám pravdu?"

"Jsem jeho přítel. Dokonce mu i tykám, jsmeli sami."

"No, dobrá, pak také nejste žádný Němec. Kapitán by ostatně žádného Němce nepřijal do.služeb a žádný Němec, máli trochu ctí v těle, by nekul pikle proti své vlasti."

"Ach, já kuju pikle proti své vlasti?"

"Ano. Bylinář je zasvěcený do všeho a vy, pokud jste jeho přítel, nemůžete být jiný."

"Ano, je zasvěcený a já ještě víc. Mohu říct, že jsem víc zasvěcený než sám kapitán."

Amerikán se tvářil náramně udiveně. To nečekal.

"Ještě víc než kapitán?" ptal se.

"Ano. A ještě víc než hrabě Rallion."

"U sta hromů! Vy víte vše?"

"Vše. Ano. Ale očekávám, že jste čestný muž."

"Pochybujete snad o tom?" osopil se Deephill.

"Ne. Je ve vašem zájmu, abyste mi věnoval důvěru. Chci vás o něco požádat, ale ujišťuji vás, že nebudu žádat nic, co by bylo proti vaší cti nebo k vaší škodě."

"Co si přejete?"

"Chci vaše čestné slovo, že budete mlčet o všem, co jsme právě mluvili a o čem ještě budeme mluvit."

Amerikán zamyšleně pohlížel na ruku, kterou mu vychovatel podával, ale pak přece řekl:

"Jste zasvěcený, vzbuzujete ve mně dobrý dojem, že vám mohu důvěřovat. Dobrá, tady je má ruka! Budu mlčet, jak dlouho si budete přát."

"Nejsem tím, čím se zdám - "

"To jsem si hned řekl," přerušil ho Deephill.

"Mám v rukou vlákna, o kterých Rallion a kapitán nemají ani tušení. Vy sám, monsieur, víte ještě méně než oni."

260

 

"Tak je! Ale doufám, že se všechno dozvím."

"Ano. Přišel jste, abyste Francii podporoval penězi?"

"Francii vlastně ne, jen pořadatele dobrovolníků!"

A jako takoví jsou vám známí Rallion a Richemonte, nemýlímli se?"

"Takje."

"Věděli, kterým vlakem přijedete?"

"Docela přesně."

"A že máte u sebe peníze?"

"Také."

"Byl učiněný pokus, aby se někdo těchto peněz zmocnil, aniž by vám byl zavázán - "

"Oloupil mě, myslíte?"

"Ano."

"A zabil?"

"Ano."

"Vykolejením vlaku?"

"Ano."

"Věřím tomu, protože je to dokázáno. Jen jádro mi je nepochopitelné."

"Však to záhy pochopíte."

"Myslím totiž, jak mohli vrahové znát tak přesně všechny okolností?"

"Mně je vše jasné."

"Ale vždyť jen Rallion a Richemonte znali moje tajemství!"

"To právě dokazuje, kdo je vrah."

Amerikán otevřel oči dokořán a zděšeně pohlížel na Můllera.

"Tisíc dablů!" zvolal. "Snad si nemyslíte, že   " , "No? Co? Ale mluvte potichu!"

"Že Rallion - " pokračoval Amerikán.

Můller jenom přisvědčil.

"A kapitán?"

"Najali vrahy."

"Ano."

"Právě to myslím."

"To by bylo hrozné!"        

j,Ó, tito dva provedli už jiné věci! Poslyšte, co vám řeknu. Kapitán se vám dnes proto neukázal, aby o tom s vámi nemusel mluvit."

261

 

"Dal se omluvit nevolností."

"V kterém pokoji bydlíte?"

"Tady nahoře v těch třech oknech."

Ukázal nahoru. Byl to pokoj, v kterém byl zavražděn tovární ředitel. Míiller kývl hlavou.

"Dobrá!" řekl. "Myslete si, že jsem vševědoucí. Kapitán dnes připravil jed -  "

"Tisíc hromů! Snad rie pro mne?"

"Pro vás."

"Děkuji pěkně!"

"Nemějte starost. Neumřete, aspoň ještě teď ne, ale jenom tvrdě usnete."

"Proč?"

"Chce si asi prohlédnout vaši tobolku, máli její obsah pro něho nějakou cenu."

"Bez mého podpisu vůbec žádnou."

"Ví o tom?"

"Myslím, že ano."   i

"Ale presto přijde. Pozoroval jsem ho. Prohlížel si podrobně vstup do vašeho pokoje a pak nalil jed do lahvičky. Jedná se tedy o vás."

"Zastřelím ho!"

"To neuděláte. V lahvičce a také v láhvi, z které jed odlil, byla pouze voda. Dostal jsem se tajně k němu a vyměnil jsem jed za vodu. Lze očekávat, že vám teď tajně dodá obsah lahvičky."

"Čerta budu pít!"

"Ne, budete právě naopak pít vše, co vám podá. Starý pak bude přesvědčený, že na vás jed působí, a přijde do vašeho pokoje, aby si prohlédl obsah vaší tobolky."

"Odkud to všechno víte?"

"Nevím to, ale jen se tak domnívám. Znám ho. A to je tak jisté, jako bych to věděl určitě."

"Obdivuji vás! Co mám dělat? To, co mi radíte, je příliš nebezpečné."

"Ne. Ručím vám svým čestným slovem za to, že se vám nic nestane."

"Čestným slovem? Hm! Ano. Neznám vás. Vy jste domácí učitel Můller! Copak může člověk takovému muži nazdařbůh svěřit svůj život a své jmění?"

"Dobrá. Poznáte mne a budete mít ke mně důvěru. Musel

262

 

jsem vám zamlčet pravdu, protože jsem si vámi nebyl jistý. Byl jsem v Anglii."

Amerikán vztyčil hlavu.

"Opravdu?"

"Ano. Jsem docela Angličan."

"U sta kozlů! A ta podoba - - "

"Jmenuji se de Lissa."

"Jaké to překvapení! Ta dáma je vaše příbuzná?"

"Ano. Je to moje sestra. Teď jsem k vám byl upřímný. Budete mi už důvěřovat?"

Amerikám mu podal pravici a řekl:

"Tady je má ruka! Jsem váš, úplně váš, jak jen můžete se mnou disponovat."

"Dobrá! Musím vám říct, že vás bude kapitán tajně pozorovat. Může vidět celý váš pokoj."

"Jakto?"

"Nemohu vám to popsat, ale co nejdřív vám to ukáži. Cokoliv budete ve svém pokoji dělat, dělejte vše s přesvědčením, že vás starý pozoruje. Užijete tedy to, co vám podá?"

"Ano, když to chcete."

"Než ulehnete, prohlížejte si své cenné papíry, aby tajný pozorovatel viděl, kam je položíte."

"Vy jste chytrák!"

"Pak se tvařte, jako byste tvrdě spal, a také se ani nehněte, dokud bude ve vašem pokoji. Světlo samozřejmě zhasněte, jakmile ulehnete."

"Ale budeli mne chtít připravit o život?"

"To neudělá. Dokud nebudou poukázky opatřeny vaším podpisem, bude vás šetřit. Ostatně až zhasnete, můžete opět vstát a vzít si do postele zbraň, třeba nůž. Později přijdu i já, abych se přesvědčil, zda se moje domněnky splnily."

"Nemám tedy zavírat dveře u pokoje?"

"Zavřete se dobře, přesto k vám přijdu, stejně jako starý."

"Je tedy do mého pokoje tajný vchod?"

"Ano."

"No, monsieur, děkuji za takový pohostinný dům, kde si člověk není ani okamžik jistý svým životem!"

"Bdím nad vámi. Teď jsme hotovi a můžeme se rozejít. Adieu, monsieur!"

Zvedl se z lavičky. Amerikán rovněž vstal, ale vzal ho za ruku a zadržel ho.

263

 

"Počkejte, mylorde," řekl, "rád bych   "

"Pst!" přerušil ho Miiller. "Nevystavujte toto anglické slovo ani tehdy, když byste si myslel, že jsme úplně sami. V tomto domě má všechno uši."

"Dobrá, monsieur Můllere! Ještě něco, než se rozejdeme. Jsem bohatý - "

Můller jen přisvědčil. Tušil, co bude následovat.

"A nezávislý, jsem vlastně také ze staré, dobré, bezúhonné šlechty. Viděl jsem vaši sestru. Dovodíte mi jako čestný muž otázku?"

"S radostí!"

"Je srdce této dámy svobodné?"

"Myslím, že ano. Jsem přesvědčený, že by mi to jinak sama ihned svěřila."

"Máte vy nebo snad vaše rodina nějaké úmysly s touto dámou?"

"Nikoliv. Má právo volit podle hlasu svého srdce."

"Dovolil byste mi, abych se jí přiblížil?"

"Ano, jsteli opravdu čestný muž, za jakého vás považuji."

"O tom nepochybujte. Hádal jste dobře. Jsem Francouz a pocházím z krásné jižní Francie. Smutné poměry, které jsem nezavinil, ale které však na mou čest nevrhají ani nejmenší poskvrnu, mne vypudily do ciziny. Mohu v tomto okamžiku nést opět své staré jméno. Podaříli se mi naklonit si srdce této dámy, smíte být ujištěný, že ve mně najdete ctihodného přítele a příbuzného."

Můller nedal najevo žádné nadšení, odpověděl chladně, ale přátelsky:

"Zkuste své štěstí! Snad budete šťastnější než jiní. Moje sestra má vážnou povahu. Je těžké si ji naklonit."

"Tím větší cenu má pak vítězství. A, monsieur, smím přece očekávat, že se z naší rozmluvy nedozví ani slovo?"

"Zajisté! Naše vzájemné čestné slovo nám ukládá největší mlčení. Adieu! Na shledanou dnes v noci!"

Můller šel. Amerikán se za ním díval a bručel si:

"Kdo by si to pomyslel! To je celý muž, diplomat jako málokdo. Jsem přesvědčený, že ho ještě ani zdaleka neznám. Ale škoda, že je zmrzačený! Zvláštní věc, že právě hrbatí bývají tak bystrého ducha! Budu mu důvěřovat - už i kvůli jeho sestře!"

264

 

XIX.

Železniční neštěstí pobouřilo obyvatelstvo celého okolí a také narušilo obvyklý pořádek v Ortry. Vyučování nebylo. Alexander si vyšel se štolbou na místo neštěstí. Můller měl tedy také volno.

Tvářil se, jako by se procházel parkem, záhy však zabočil stranou, aby se pěšinkami dostal do města.

Když došel, odebral se k doktoru Bertrandovi, který mu přišel vstříc.

"Aj, pan doktor Můller!" řekl. "Zamýšlíte snad požádat miss de Lissa o audienci?"

"Ano. Lze s ní mluvit?"

"Je ve svém pokoji. Mám vás ohlásit nebo   "

"Prosím, ohlaste mne!"

Lékař otevřel dveře a zavolal:

"Pan doktor Můller z Ortry! Smí vstoupit?"

"Ano. Dále!"

Když Můller vstoupil, Ema povstala. Počkala, až za sebou zavřel dveře, pak k němu běžela a padla mu kolem krku.

"Richarde, drahý Richarde!" řekla a srdečně ho líbala. "Konečně! Venku na trati jsem nesměla dát ani najevo, že tě znám!"

"Má milá, dobrá sestro! Kdo by si pomyslel, že tě tady uvidím!"

"Můžeš mi odpustit?"

"No, tvůj příchod mi notně popletl moje účty!"

"Škodí to moc?"

"Snad ne, ale poznajíli tě?"

"Kdo by mne poznal?"

"Starý kapitán!"

"Ó, ten mne ani moc neuvidí!"

265

 

"A pak naše veliká podoba!"

"Podoba? Ó, běda! Jsem ti i teď podobná? Děkuji pěkně! Takové vlasy!"

"Nepravé!"

"Krásné kníry ty tam!"

"Musely zmizet!"

"A ta cikánská pleť!"

"Odvar z ořechových slupek! I tady na rukou!"

"A pak ten - ten - jaké to hrozné slovo! - Ten strašný hrb!"

"Byl uznán za nutný!"

"Ale když se z celé duše stydím!"

"Eh! Proměna už na sebe nedá dlouho čekat!"

"Doufejme! Posaď se tedy a povídej! Jak je s válkou?"

"Je za dveřmi."

"A vítězství?"

"Dobudeme si ho."

"Bohudík! Budu se srdečně modlit, abys nebyl raněn! Malíř je u dědečka."

"Ach! Tedy přece!"

"Dědeček mu mnoho namluví. Napiš jen několik zpráv, které mu dáme do rukou."

"Stane se to jistě ještě dnes v noci. Ale teď vypravuj! Jak tě mohlo napadnout, abys mne tady překvapila?"

"Upřímně řečeno  především to byla ženská zvědavost."

"Kvůli Marion?"

"Ano."

"No, jak se ti líbí?"

Ema byla nadšená.

"Kupodivu sličná, naprosto zvláštní dívka!" zvolala.

"Orientální, co?"

"Ano, ale ne židovka! A jakého má ducha, jakou mysl! Richarde, jsem do ní zamilovaná, nadobro zamilovaná, víc než ty sám!"

"To mne těší! Myslíš, že k ní dědeček bude moct být laskavý?"

"Hned, ačkoliv je proti tomu, že mu přivedeš Francouzku."

"Zdá se tedy, že jsi mu moje tajemství vyzradila?"

"Jinak to nebylo možné!"

"Čtverácko! A co ty? Upřímně! Nechtěla bys být také tak šťastná jako já?"

266

 

"Jak ráda! Ale já jsem veliké, hloupé dítě. Čekám na nějakého prince. Ten, koho budu milovat, nesmí být obyčejný člověk."

"Co tedy? Anděl? Polobuh?"

"Ne, ne, to ne! Nemohu nalézt pravá slova, abych ho popsala. Mám v sobě velikou touhu po lásce, ale obávám se, že by moje něžnosti mohly mého muže udusit. Proto se dobře hodím k tomu, kdo dřív mnoho vytrpěl."

"Ale ne smutné postavy! Hezký však rozhodně musí být!"

"Bohatý také?"

"Ne!"

"Vznešený?"

"Ne, ale šlechetný a dobrý. Přemýšlímli tak o něm, myslím, že by musel být snědý."

"Ojel"

"Kučeravý! Jižní tváře!"

"Ó, ještě více: ójé!"

"Proč to?"

"Nemám pro lidi z jihu žádné sympatie. Jsou jako sláma. Ihned vzplanou. Mladík ze severu, světlých žlutých vlasů a s důstojnickým patentem v kapse  to by byl můj ideál, kdybych byl mladá dáma!"

"Pak byeh se mohla provdat za kteréhokoliv Prušana. Ti všichni se hodí do tohoto rámce."

"Viděla jsi dnes Amerikána, který přijel vlakem?"

"Kvůli kterému se vlastně celé to neštěstí stalo? Samozřejmě, že jsem ho viděla. Co je s ním?"

"Byl to hezký muž!"

"Bah! Otrokář  baron!"

"To bych neřekl!"

"Nuže, tedy olejový princ anebo bavlněný hrabě. Anebo má rýžové a tabákové plantáže!"

Odvrátila se a řekla:

"Víš, že mi zachránil život?"

"Ano. Budeš mu muset poděkovat!"

"Je v Ortry?"

"Ano."

"Kdyby směl vědět, že jsi můj bratr  "

"Už to ví!" přerušil ji Muller.

Otočila se rychle k němu.

267

 

"Opravdu? Není to smělé počínání? Tady přece nesmí nikdo ani tušit, že se jmenujeme Kónigsauovi!"

"To neví ani on. Žiji v Ortry inkognito jako doktor Miiller, ale jmenuji se vlastně de Lissa a jsem Angličan."

"Ach! Jak tě napadla tato myšlenka?"

"Zvláštním způsobem. Slyšela jsi, že přinesl mnoho peněz?"

"Ano."

"A také za jakým účelem?"

"I to."

"No  měl být zabit."

"Opravdu?"

"Ano. Já a Fric jsme včera ty zlosyny vyslechli. Útok se nepovedl a teď mu ukládá o život starý kapitán."

"Probůh! Nemůžeš ho varovat, zachránit?" ptala se plná

úzkosti.

"Už jsem ho varoval a doufám, že jsem v něm získal spojence. Pak přijdou Francouzi o tuto pomoc. Ovšem, považuje mne za přítele Francie, i když také za nepřítele kapitána."

"Ale nestane se mu nic?"

"Ne. Bdím nad ním!"

"Udělej to! Víš, že mu vděčím za život!" řekla a uchopila ho se zřejmou úzkostí za ruku. "Poslechne tvou výstrahu?"

"Zajisté! Slíbil mi to. Možná, že se s ním setkáš. Buď pak opatrná. Nedovol se vyptávat na poměry rodiny de Lissa. Mohli bychom si odporovat."

"Myslím, že mne Marion pozve."

"Ó, běda!"

"Máš takové obavy ze starého kapitána?"

"Ten člověk je skutečně nebezpečně důvtipný."

"Budu se mít na pozoru. Přece jen bych ho ráda jednou viděla."

"Emo, zahráváš si s ohněm!"

"Mám tedy slíbit, budeli mne Marion zvát?"

"No, zkus to tedy! Odvážíme se toho. Ale teď další důvody tvé cesty?"

"Schneeberg."

"To jsi mohla nechat mně."

"Ty vše víš?"

"Ano."

"Považuješ ho za jednoho ze ztracených chlapců?"

268

 

"Lví zub je pravý."

"To je hlavní věc."

"Ne, nikoliv. K tomu schází důkaz, že tento zub se nikdy nedostal do nepravých rukou. Tento důkaz musí být teprve opatřen."

"A kdo ho opatří?"

"Myslím, že to udělám sám!"

"Ty? A jak? Máš nějaký podklad?"

"Ještě ne, ale budu ho mít. Musím především vyhledat pobyt toho komedianta."

"To asi bude těžké!"

"Bohužel! Ale pak mám  nemýlímli se - ještě druhou stopu, které se budeš nejen divit, ale nad kterou přímo užasneš!"

"Napínáš mne."

"Haller!"

"Malíř?"

"Ano."

"Můj Bože, jakto? Samozřejmě, nesmírně se Fricovi Sneebergovi podobá!"

"To mne také hned napadlo, když jsem ho tady v Ortry poprvé spatřil. Jmenuje se vlastně Bernard Lemarch a je velitel švadrony, tedy rotmistr. Jeho otec je hrabě Lemarch v Paříži."

"Nemůže tedy být nalezenec."

"Proč ne? Při takové podobě nevěřím na žádnou náhodu. Naopak mám za to, že jsou to bratři. Udělal jsem už také opatření a psal jsem na vyslanectví v Paříži. Záhy se dozvím, jeli tento Haller opravdu syn hraběte Lemarcha. Neníli to tak, pak jsme získali velice mnoho."

"Nepodáme o tom zprávu strýci Goldbergovi? Snad by to bylo lepší."

"Ne. Zatím ho nerozčilujme. Musíme rozhodně mlčet, dokud nebudeme na pravé stopě. A to bude, doufám, brzy."

Tím byly hlavní věci odbyté. Ještě nějaký čas rozmlouvali o jiných věcech, řekli si o všech událostech, dohodli se na různých věcech a pak zase Míiller odešel, aby se vrátil do Ortry.

269

 

XX.

Richard teď nešel polní cestou, ale po silnici.

U silnice byla hospoda.

Krátce před Mullerovým příchodem ležel naproti v příkopě na trávě mladý muž. Byl elegantně oblečený a před slunečními paprsky chránil svou tvář kloboukem, který si položil na tvář. Nebylo možné ho poznat, ale on mohl zpod klobouku všechno vidět.

Kónigsau na něho vrhl jen krátký pohled a chtěl jít dál, ale muž v trávě se právě pohnul, aniž by z tváře sundal klobouk.

"U sta kozlů! Vidím dobře?" zvolal.

Richard se zastavil. Nablízku nebyla živá duše, zvolání se tedy týkalo jeho.

"Myslíte mne?" zeptal se.

Cizinec mluvil francouzsky, ale teď mu odpověděl německy:

"Samozřejmě! Koho jiného?"

Richard se polekal. Poznal ho tady snad někdo? To by bylo osudné! Zůstal tedy při francouzštině:

"Kdo vlastně jste?"

"Ten člověk mě nezná!"

"Sundejte si klobouk z obličeje!"

"Pojď sem a sundej mi ho sám! Je to jen kvůli překvapení."

"Vzal vás ďas! Nevím, co si přejete."

Chtěl jít dál, ale vtom zvolal druhý, aniž by smekl klobouk:

"Richarde, starý brachu! Snad bys to neudělal a právě mně! Pojď sem! Udělej mi radost a sundej ten čertovský klobouk, aby se moje duše mohla kochat na tvé tváři!"

270

 

Váhal. Někdo známý to musel být, o tom nepochyboval, přeskočil tedy příkop, sehnul se k muži a odstrčil mu klobouk z tváře. Jeho úžas byl stejně veliký jako radostný.

"Hohenthale! Arture! Kdo by si to pomyslel!"

"Také jsem si nemyslel, že tě tady hned najdu!" odpověděl domnělý cestující s vínem a vyskočil ze země.

"Ty jsi tady, tak neočekávaně!"

"A ty tady, s takovým hrbem! Člověče, velbloude nebo snad dromedáre, vždyť máš jen jeden hrb -jak to vypadáš?"

"Velmi uhlazeně! Co?"

"Ano. A ty vlasy! Ta barva! Člověk by se uchechtal k smrti, kdyby věděl, že tady nablízku nejsou žádní Francouzi!"

"Ale přece jen se zdá, že moje přestrojení je nanejvýš nedostatečné."

"Proč?"

"Protože jsi mě hned poznal."

"Jen si nemysli! Věděl jsem, že sídlíš na zámku v Ortry. Chtěl jsem tě navštívit. Proto se stalo, že jsem tě poznal."

"Chtěl jsi mne navštívit?"

"Ano, samozřejmě!"

"Přicházíš z Paříže?"

"Přes Mety."

"Kde bydlíš?"

"V Metách."

"A obchody?"

"Jdou velmi dobře. A ty?"

"Také ne špatně."

"Přicházím ti oznámit některá sdělení, která jsou pro tebe nanejvýš důležitá. Máš čas?"

"Pro takové záležitosti a pro tvou osobu přirozeně vždy, milý Arture."

"Dobrá! Odbudeme si konferenci snad tady? Není tu lepší místo?"

"Hm!" odpověděl Muller a rozhlédl se. "Musíme zůstat nepozorováni!"

"A nikdo nás nesmí slyšet!"

"No, tady v hospodě je besídka. Bude ti vhod?"

"Ano. Sklenice vína nebo piva by mi byla vítaná. Běžel jsem, až mám žízeň."

"Pojď tedy!"

271

 

Ubírali se k hospodě. Vtom se blížila ekvipáž. Seděla v ní Marion. Richard se zastavil a zdvořile pozdravil. Hohenthal

také. "Nebesa!" řekl, když kočár předjel. "Jaká to krása!"

"Viď?"

"Nádherná! Kdo tu dostane...!"

Mlaskl jazykem jako výborný znalec vína, když okusí dobrou kapku.

"Ty máš stále dobrou chuť!" smál se Richard.

"A ty ne? Ne, ty žiješ jedině pro službu svého krále, ty nedbáš o mnohem sladší službu u dam. Kdo byla tato víla?"

"Baronesa ze Sainte-Marie."

"Snad z Ortry? Tedy mladá paní?"

"Ne. Sestra mého chovance."

"Saprlot! Svobodná?"

"Ano."

"Zasnoubená?"

"Ne."

"Zamilovaná?"

"Ne."

"Ty, kamaráde, ukaž sem ruku!"

"Tady je! Proč?"

"Tepnu!"

"Ach tak! Hoří?"

Hohenthal mu sáhl docela vážně na tepnu a pak řekl žalostným hlasem:

"Z tebe nikdo na světě nezmoudří. Přál bych si, aby tady byl můj Martin, ten tomu lépe rozumí."

"Ano. Je to povedený chlapík."

Došli do besídky a vstoupili do ní. Hostinský se jich ptal, co si přejí, splnil jejich přání a zase odešel. Hohenthal si hezky přihnul a pak se žertovně vážně ptal:

"Ta byla opravdu čarovně krásná. No, hochu, pověz upřímně: Nezahryzl jsi se ani tady?"

Konigsau se díval vážně před sebe a odpověděl: "Upřímně? Tedy  ano."

"Aleluja! Konečně! Konečně! Rozumí se, že najednou?" "Hned, jakmile jsem ji poprvé spatřil. A to bylo v Drážďanech."

"V Drážďanech? Tady ne? Člověče, Richarde, větřím nějaký román nebo aspoň novelu! Vypravuj!"

272

 

Nesmysl! Tady! Máme si promluvit o jiných věcech. A navíc je pro mne tato věc příliš vážná, příliš svatá."

"Ano, tobě je dáno pozorovat vše z nejsvětější stránky. Ale, drahoušku, ještě něco mi svěř!"

"Co?"

Zakousla se také?"

Richard pokrčil rameny a odpověděl:

"Do čeho se má zakousnout? Snad do tohoto hrbu?"

"Bah! Tvůj obličej nevypadá jako tvář milence nadarmo toužícího po lásce. Jakmile zmizí hrb a přestrojení, bude tvá. Co?"

"Doufám, říkám to jen proto, abych tě uklidnil, jinak bychom se nedostali dál."

"Snad mi to nepřičítáš za chybu? Důkladnost je vždy ctnost, zvlášť v tak důležitých věcech. Ale teď k věci! Především ti musím říct, že se jmenuji monsieur Belmonte a jsem zástupce velkoobchodu s vínem z jihu."

"Ach! Prodáš mnoho?"

"Nesmírně. Teď vyřizuji objednávku pro Mety. Doufám, že tam toto víno ještě najdeme, až tam přijdeme."

"Brrr! To stojí mnoho peněz! Rozumí se, že víno prodáváš na úvěr?"

"Ano. Na šest měsíců."

"Kdo je platí?"

"Krásná Francie."

"Jsi tedy se svými úspěchy spokojený?"

"Mohu být úplně rád. Veliký podíl z toho patří také mému strážmistrovi."

"Stejně jako u mne. Schneeberg je hodný chlapík."

"Martin neméně. Bez něho bych tady tak neseděl."

"Ale, Arture, co hledáš v Ortry?"

"Přirozeně tebe, Richarde."

"Snad ne pouze přátelsky?"

"Co si myslíš! Jak bych si mohl dovolit takový výlet, kdybych ti nechtěl oznámit důležité zprávy?"

"Ach! Něco důležitého? Vítej tedy, milý kamaráde, a teď mluv."

"Tady v Ortry bydlí starý kapitán, který se jmenuje Richemonte?" "Tak je."

"Ty - vezmi si ho na mušku!" "Proč?"

273

 

"Dává v Paříži verbovat franktireury."

"Ach! Opravdu?"

"Ano. Slyšel jsem to na své vlastní uši."

"Kdo by to řekl!"

"A chlapy jsem viděl těmito očima. Rozumíš, ty nevěřící Tomáši? Přišel jsem vlastně proto, abych tě přivedl na jeho stopu."

"Děkuji pěkně."

Hohenthal celý zaražený pohlížel na Kónigsaua, který se touto velikou novinou nezdál právě překvapený.

"Člověče," řekl. "Víš, jak mi připadáš? Já bych dal rád za takovou zprávu tisíc tolarů!"

"Já však nevyhazuji peníze oknem."

"Co? Nevěříš tomu, co ti říkám?"

"Právě, že tomu věřím, nezaplatím."

"Nerozumím ti - na mou věru!"

"Rád věřím! Protože já už toho starého kapitána pevně

držím!"

"Ach  tak! To je něco jiného! Ty tedy už znáš poměry?"

"Úplně. Ortry je ústřední agitace pro dobrovolnické sbory. Kapitán je opravdový ďábel. Má tady podzemní skladiště, ve kterém jsou obrovské zásoby zbraní a nábojů."

"Ty znáš tyto úkryty?"

"Ano."

"Šťastlivce! Přicházím tedy pozdě?"

"Ano. Ale přesto jsem ti ze srdce vděčný!"

"Prosím, prosím! Mohu se tedy vytasit s jinou zprávou?"

"Ano. Máš ještě jednu?"

"A sice ne zcela nedůležitou. U vás v Ortry se totiž zdržuje důstojník. Radil bych ti, abys dal na něho pilný pozor."

"Opravdu? To je mi novinka."

"Ach, tedy přece něco znám, o čem ještě nevíš? Myslím, že se budeš divit."

"Asi sotva. Musel by tady být v přestrojení."

"Možná! Dozvěděl jsem se to u generála Latreaua a ještě na jiném místě."

"Jak se jmenuje ten pán?"

"Lemarch."

"Lemarch? Aj!"

"Viď, toto jméno ti je známé? Je to syn hraběte Lemarche

z Paříže."

274

 

"Není však v Ortry."

"pak se tedy můj důvěrník mýlil!"

"Ne, nemýlil se. Lemarch byl v Ortry, ale teď už tu není."

"Není? Ty jsi ho viděl?"

"Ano."

Popiš mi ho. Je totiž od mládí zasnoubený s dámou, o kterou se zajímám."

"Hm! Zakousl ses také?"

"Na celý život!"

"Do zasnoubené?"

"Nemůžeme za to. Ostatně doufám, že z toho zasnoubení svatba nikdy nebude. Prosím tě, popiš mi toho Lemarche. Je to hezký člověk?"

"Ano."

"Hrome! Padne víc do oka než našinec?"

"Samozřejmě! Je větší a širší než ty, má krásnou postavu - jak řečeno, je to hezký chlapík!"

"Aby ho čert vzal! Kde je teď?"

"U Kónigsauových."

"U Kónigsauových? A kde?"

"V Berlíně."

"Vždyť to jste vy!"

"Tak je, miláčku!"

"Člověče, mluv zřetelněji!"

"Nuže tedy: hrabě Rallion ho vyslal do Berlína, aby mu zasílal do Paříže zprávy o našich válečných nemocech. Je tam na zapřenou jako malíř Haller ze Štutgartu."'

"Mluví tedy německy?"

"Velmi dobře."

"Ty jsi snad s ním také mluvil?"

"Ano. Měl ke mně velikou důvěru a vyptával se mne na hulánského rotmistra Richarda Kónigsaua."

"Tedy rovnou na tebe?"

"Ano."

"To je klasické!"

"Mně se to zdá spíš moderní. Zdá se totiž, že Rallion ví, že mi je svěřována jakási důvěra a že by se mohla u mne vyzvědět různá tajemství, kdybych chtěl povídat. Proto tohoto Lemarche poslal přímo za mnou."

"A kdyby ses nedal chytit?"

"V tom případě se má obrátit na mou sestru."

275

200 pokračování