Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

"Odpusťte, že se tolik vyptávám. Můj otec byl včera pochován a zanechal nám několik malých obrazů. Neznáme jejich cenu. Opravdového umělce jsme tady zatím neviděli.

 

195

194

 

 

Proto by mi bylo milé, kdybyste mi dovolil, abych vám ty obrazy ukázal."

"Kde je máte?"

"V pracovně zesnulého otce. Moje jméno je Berten. Chtěl byste mne doprovodit do našeho bytu?"

"No, budiž!"

Složil desky, zvedl stoličku a ubíral se za mladým mužem do správcova příbytku. Tvářil se, jako by mu na tomto vyrušení příliš nezáleželo, ale v duchu se z toho velice radoval.

Charles Berten ho zavedl do pokoje, v kterém včera studoval v účetních knihách, kde uvítal sestry a kde měl také rozmluvu s kočím.

Visely tady tři malé krajinky, malované začátečníkem. Neměly skoro zhola žádnou cenu, ale Hieronymus se přece tvářil, jako by se jednalo Q něco významného. Jednalo se mu o to, aby tu směl den nebo i déle zůstat.

"Nuže?" ptal se Berten.

"Škoda! Velká škoda!"

"Jakto?"

"Kus odhaduji průměrně na pět set franků."

"Kýho kozla! Opravdu?"

"Tolik jistě stály, neli víc. Ale majitel s nimi nedovedl dobře zacházet Mnoho utrpěly."

"Oh, běda!"

"Ano, pohříchu. Teď nemají dohromady cenu ani deseti franků. Mohly by však nabýt svou dřívější cenu a snad i větší, kdyby byly vyčištěné a renovované. A to musí provést umělec."

"Je to drahé?"

"Zajisté. Ale jsou také malíři, kteří vášnivě rádi provádějí takovou práci. Pracují pak často bez honoráře."

"Ach, takového bychom tady potřebovali!"

SchnefEke tiše přisvědčil, ale tvářil se, jako by této poznámce nerozuměl, a obíral se dále obrazy.

"Obnovujete také obrazy?" ptal se Berten.

"Jenom ze záliby a to ještě jenom krajiny."

"Povězte mi, monsieur, zda chcete brzy odjet z této krajiny?"

"Jsem pán svého času, mohu jít, anebo zůstat, jak se mi líbí."

196

 

"Pak bych si přál, aby se vám tady u nás líbilo. Snad byste se'odhodlal, že byste se trochu pobavil těmito třemi krajinkami."

"Možná. Ale nemyslím, že bych tady zůstal déle než jeden

den."

"Směl bych vědět proč?"

"Prosím vás, řekněte sám: může umělec zůstat ve vaší hospodě?"

"Ó, jeli to tak, pak by byla pomoc velice snadná! Nabídl bych vám u mne světlý pokoj. A kdybyste nepožadoval příliš veliký honorář -já totiž nepatřím mezi bohaté lidi - - "

"No, uvidíme. Ukažte mi ten pokoj!"

Berten ho zavedl do nejlepší místnosti, kterou měl a kde se dobrému Hieronymovi také líbilo.

"No, monsieur, jak se rozhodnete?"

"Něco vám povím, monsieur. Takovou práci vlastně nedělám. Je škoda času a sil, ale vy sám se mi líbíte a tři vaše krajinky nejsou opravdu špatné. Zůstami tady a obnovím vám je, aniž bych za to žádal plat, ale předpokládám, že mne tady nenecháte zahynout hlady nebo žízní."

"Dobrá, monsieur! To je přece slovo!"

Stiskli si ruce. Charles Berten se těšil, že bude mít drahocenné obrazy. Umínil si ovšem hned, že je ihned prodá. Tlustý malíř rázem získal veškerou jeho důvěru a náklonnost. Musel tady hned zůstat.

Schneffke začal hned první den pracovat na těchto obrazech, ale umínil si, že nebude příliš spěchat. Chtěl se dozvědět co možná nejvíc pro starého pána Unterberga, který mu vyplatil velikou částku peněz na tuto cestu. Ostatně se jeho guvernantka neočekávaně proměnila v Angličanku. Na to musel zapomenout, a jak známo, nejrychleji se zapomíná buď v pilné, práci anebo v živém společenském ruchu.

Druhý den ráno seděl u stojanu, který si tu zřídil, když k němu vstoupila paní Berten a přinášela mu snídani. Měl před sebou jeden obrázek, a protože se právě chystal udělat trávu ještě zelenější, nebe modřejší a slunce zlatější, byla celá nadšená, že takový veliký umělec jim skoro slepě vběhl do stavení.

Schneffke měl otevřené okno, ž kterého viděl překrásně postavené postranní zámecké průčelí.

"Madame," ptal se jí, "komu vlastně patří tento zámek?"

197

 

"Panu generálovi hraběti de Latreau."

"To musí být velice bohatý pán!"

"Nesmírný boháč!"

"Kde bydlí?"

"V Paříži."

"Takoví bohatí pánové a šlechtici bývají často umínění příznivci. Jsou tady v zámku obrazy?"

"Ano, několik."

"Ach! Na ty bych se rád podíval! Nebyla byste tak laskavá a nedala byste mi k tomu svolení?"

Její tvář rázem nabyla jiný, odpuzující výraz.

"Nemám na to právo," řekla.

"A kdo tedy?"

"Klíčník."

"To je tady kromě správce ještě zvláštní klíčník, i když tady není panstvo? Kde bydlí tento muž?"

"Naproti v přizemí pravého křídla."

"A jak se jmenuje?"

"Melac."

"Fuj tajxl!"

Pohlédla na něho s úžasem.

"Co to bylo?" ptala se.

"Nemohu takové jméno ani slyšet."

"A já zase nemohu takové osoby ani cítit."

"Klíčníka?"

"Ano, jeho a také ostatní."

"On má tedy rodinu?"

"Ano. Ale, prosím, o těchto lidech my nikdy nemluvíme!"

"Ale musel bych tedy přece jít k němu, kdybych chtěl ty obrazy vidět?"

"Ovšem, ale radím vám, abyste to raději nedělal. Dovolení by vám stejně nedali. My bydlíme na jedné straně, oni na druhé. Nemáme nic společného, vůbec nic."

A odešla. Poslední slova pronesla skoro bezohledným hlasem, ano, hrubým, ale jemu to nevadilo. Co mu bylo po takových rodinných svárech!

Po jídle sebral svou knihu a šel do parku, který náležel k zámku. Jako každý pravý umělec byl i on veliký přítel a znalec přírody. Dovedl by stát u jediného stromu nebo keře, aby studoval jeho zvláštnosti. Proto se stalo, že ani nedbal, kudy kráčí, až najednou vystoupil z křoví a zůstal překvapeně stát.

198

 

Naproti němu, na protějším konci malého palouku byla lavička a na ní seděl stařec, že tak hezkou tvář malíř dosud neviděl. To vysoké čelo, ideální výraz tváře, ty krásné sněhobílé vousy, které mu splývají na prsa!

V okamžiku seděl Schneffke ukrytý v křoví, otevřel desky a jeho tužka rychle pracovala - kreslil si tuto výraznou, ušlechtilou starcovu hlavu.

Když se vrátil domů, pracoval i večer, aby započatou skicu dokreslil. V duchu uznal, že je to jedna z nejlepších prací, které kdy nakreslil.

Příští den ráno ho opět něco táhlo do sadu a docela bezděky zamířil zase k tomu místu, kde včera spatřil starce.

Lavička byla prázdná, posadil se na ni. Ale netrvalo dlouho a zaslechl plný, svěží dívčí hlas:

"Nikdo nebuď pyšný, na statky, na peníze. Osud si zahraje někdy i uboze. Někdo v samém štěstí má statky, peníze, ten zas je vykopává pod zemí uboze!"

Píseň byla zpívána německy - tady ve Francii, uprostřed francouzského obyvatelstva! To bylo zvláštní. Musí vidět tu zpěvačku. Zvedl se tedy a zamířil směrem, odkud zaznívala píseň.

Byla tam nedaleko opět lavička a na ní seděla dívka, která pěla píseň. Bylo jí snad něco přes dvacet let. Byla oblečená velmi jednoduše - bílá sukně a bílý kabátek. Nebyla vysoká a štíhlá, ale spíš malé postavy, zato její tvary byly plné a slibné. Měla světlé vlasy a rozmilý, kulatý, láskovný obličej, modré oči, malý nosánek a ústa jako stvořená k líbání. Klín měla plný květin, z kterých se namáhala svázat kytici. Přitom si teď zpívala alpskou píseň, jak tam v horách bučí kráva, a když jde hoch za dívkou, že si také zpívá. V Alpách že není policie, že je tam nejkrásnější klid, a jen když hoch jde za holkou, že si také zpívá. Jsou to velmi prostičké verše - horácký výrobek.

A nakonec jódlovala a výskala, že by jí to opravdová Tyrolačka záviděla.

199

 

"Bravo! Výborně!"

Tak musel Schneffke zvolat, protože nemohl zadržet své nadšeni. Spěchal k dívce.

Začervenala se, ale nejevila rozpaky. Dívala se jasným pohledem na příchozího.

"Odpusťte, slečno, že vyrušuji!" prosil. "Ale když jsem vás slyšel tak vesele zpívat, překypělo mi srdce a musel jsem být také veselý!!

Protože byl zvyklý na francouzštinu, pronesl i tato slova bezděky francouzsky. Ona mu rovněž odpověděla francouzsky:

"A přicházíte, protože si myslíte, že ve dvou může být člověk veselejší, než když je sám?"

"Ano, zdá se mi to tak. Vy aspoň, mademoiselle, vypadáte

opravdu tak, jako by člověk nemohl být ve vaší blízkosti

smutný."    . ;

Uhladila malýma, baculatýma ručkama květiny, které se rozčechrávaly, zasmála se, až se zaleskly její bělostné zoubky, a odpověděla:

"Máte možná pravdu, je to dar boží. Někdo je šťastný, když pláče, jiný zase, když se směje. Patříte k prvním nebo k těm druhým?"

"K druhým, mademoiselle! Tedy k vám!"

"Opravdu? Sedněte si tedy, udělám vám místo!"

Sedla si dál, takže měl dost místa. Stalo se .to tak prostě, tak klidně, tak bez úmyslu a laškování, že by jí dal dobrý Hieronymus nejraději hned hubičku.

"Děkuji!" řekl. "A teď bych vám měl pomoct, ale ve vázání kytic se opravdu vůbec nevyznám."

"Není třeba, však bude hned hotová. Není to vlastně sváteční kytice, ale dědeček miluje polní a lesní květiny mnohem víc než zahradní."

"Dnes je svátek vašeho dědečka?"

"Ano. Narozeniny," přisvědčila.

"Bydlíte nedaleko?"

"Ne. Není to daleko."

"Snad se ještě uvidíme než odjedu."

"Odjedete? Vy nejste odtud? A přece mluvíte tak dobře zdejším dialektem!"

"A vy jste Francouzka a zpíváte německé písničky."

Dědeček má Němce rád."

"Je snad Němec?"

200

 

"Ne. O tom svědčí už naše jméno."

"Ach, kéž bych je také znal!"

"Proč ne? Jmenujeme se Melac."

"Fuj tajxl!" vyklouzlo mu z úst stejně jako včera.

A kupodivu, dívka mu to neměla za zlé, ani se jí víčka nezachvěla  ale podívala se mu otevřeně do obličeje a zeptala se:

"Viďte, myslíte na pustošitele Melaca?"

"Ano. Vždyť se po něm říká nejhorším psům Melac!"

"Pocházíme od něho, je to náš praděd, a právě proto si dědeček tolik váží Němců. Myslí, že aspoň napraví hříchy předků, nemůželi jinak."

"Váš dědeček musí být hodný muž."

"Ano, to je. Mám ho velmi ráda a jsem na něho hrdá. Milostivý pan generál je mu také nakloněný."

"Váš dědeček je tedy v zámku klíčníkem? A co váš otec?"

"Nemám otce ani matku, proto jsem u dědečka."

"Já bydlím u správce Bertena."

"Ten umřel."

"Jste s touto rodinou přátelé?"       ,

"Prcháme před sebou, vyhýbáme se sobě, a přece jsme si nic neudělali. Ptala jsem se dědečka na důvod, ale také mi to nedovedl vysvětlit."

To bylo pro Melacovu rodinu dobré znamení, pro Bertenovu rodinu špatné. Melacovi o svých bližních nemluvili špatně.

"Od koho jste se naučila německé písně?" ptal se Schnefíke.

"Od dědečka a od babičky. Oba dovedou německy. Jak dlouho tu ještě budete bydlet?"

"Jen několik dní."

"Škoda! Když s vámi mluvím, je mi tak, jako bych rozmlouvala sama se sebou."

"Na mou věru, je to tak!" přisvědčil malíř. "Kdybych tady zůstal bydlet, poprosil bych vás o dovolení, abych směl poznat vašeho dědečka a babičku."

"To můžete i tak. Dědeček rád mluví s lidmi, kteří o jiných soudí spravedlivě a poctivě. Neviděl jste ho ještě?"

"Jsem tady dnes teprve podruhé!"

"No, kdybyste viděl starého pána s dlouhými, bílými vousy, pak je to on. Můžete se s ním pustit směle do řeči. Velmi rád vyměňuje svoje myšlenky s jinými, ale pohříchu

201

 

se mu k tomu naprosto nedostává příležitost. Ráno spí déle než babička a já. Ale teď už brzy vstane, a to už musím být s kyticí doma."

Zvedla se, aby šla. Bylo vidět, že neví, jakým způsobem by se rozloučila. Schneffke rovněž vstal a řekl:

"Rád bych s vámi natrhal trochu květů pro vašeho dobrého dědečka, ale přišel jsem pozdě. Něco bych však přece mohl k této kytici přidat, kdybych věděl, že mu tím způsobím radost"

Zvědavě se na něho podívala. Přímou prosbu nebo otázku nechtěla pronést.

"Stal jsem se totiž včera zlodějem. Viděl jsem starého, úctyhodného pána, který byl podle vašeho popisu váš dědeček. Něco jsem mu ukradl, Vraťte mu to k jeho dnešním narozeninám a poproste ho, aby mi odpustil!"

Otevřel své desky a odevzdal jí dokončený obraz. Když padl její pohled na papír, vykřikla úžasem:

"Jeho obraz! Jeho obraz! Jaká to podoba! Jaké to překvapení! Vy jste umělec, malíř, monsieur?"

"Ano, maluji."

"To je mistrovské dílo, veliké mistrovské dílo! Prosím vás velice, abyste dědečka navštívil, aby se také mohl na tento obraz podívat!"

"Prosil jsem vás už, abyste mu ho dala."

"Chtěl jste říct, abych mu ho ukázala!"

"Ne, ať je jeho vlastnictvím, dárkem k narozeninám ód jeho dobré, roztomilé vnučky."

Viděl na ní, že jí bylo těžké uvěřit, že by opravdu dostala tak veliký dar.

"Opravdu, monsieur?" ptala se. "Myslíte to vážně?"

"Zajisté! Obraz patří vám."

Její červený obličej se ozářil paprskem nesmírného dětského štěstí, radostí a rozkoší.

"Monsieur, monsieur, něco takového bych ani nepovažovala za možné! Radost, kterou váš dar způsobí, bude nevýslovná! Jak vám mám poděkovat?"

"Kdybych směl, řekl bych vám, jak byste se mi nejlépe odvděčila."

"Ó, prosím, mluvte! Mluvte!"

Na ňadrech měla planý karafiát. Ukázal na něj a řekl:

"Darujte mi tento květ, madémoiselle! Schovám si ho na památku na tuto chvíli, schovám si ho pro celý svůj život!"

202

 

Zapálila se, ale vzala karafiát a podala mu ho..

"To je tak málo, tak velmi málo," řekía. "Chtěla bych se vám odvděčit mnohem lépe! Ale, prosím vás, dovolte také dědečkovi, aby vám poděkoval! Smíme doufat, že vás dnes u nás spatříme?"

"Budeli mi dovoleno, ano."

"Budete nám velice vítaný! Adieu, monsieur!"

Odkvapila a on se za ní díval, dokud ji bylo vidět.

"Jaké to děvče!" řekl si v duchu. "To je jemný druh - nezkažená, zdravá, rozmarná a spíš trochu tlustá než suchá! Myslím, že bude mít jednou takovou postavu jako já. U sta kozlů, to by byl vážený párek! Na mou věru, o žádné guvernantce už nechci ani slyšet. Ty nevydrží, příliš často se mění, velmi rychle se poangličťují a dostávají jiná jména. A člověk za nimi běhá a zmešká vlaky. Ale takové dítě přírody jako tato dívka - ano, to je něco jiného! Ta má jádro a život, v ní je šťáva a síla! Tato květina sadu v zámku Malineau musí být mou ženou, jinak zůstanu svobodný mládenec!"

Odpoledne v obvyklou návštěvní dobu se odebral do přízemí pravého zámeckého křídla. Spatřil na dveřích jméno Melac a zaťukal. Otevřela mu "sadová květina", která ho hned prosila, aby vstoupil dál. Prozrazovala radost z jeho návštěvy a zavedla ho do vedlejšího pokoje.

Tam seděl ten starý, ctihodný pán, jehož podobiznu nakreslil. Vedle něho seděla dáma asi stejného věku. Byla silná a tlustá. Velice se podobala vnučce, kterou jistě čekalo, že bude jednou asi stejně silná jako její babička.

"To je ten pán, kterého jsem dnes ráno potkala v parku," řekla dívka, "a který byl tak laskavý, že mi daroval tvoji podobiznu, milý dědečku."

Oba ctihodní lidé se zvedli a pozdravili malíře vlídně a srdečně jako starého známého. Vzbudili u něho nejlepší dojem. Řekl jim, že se jmenuje Šneťka, jak se už představil Bertenovi, a brzy se bavili velice příjemně a duchaplně.

Na stole bylo víno a naříznutý dort. Bylo to jistě na počest narozenin. Podali mu kus pečiva a sklenici vína a všichni tri měli radost, že se do toho bez dlouhých okolků pustil.

Na stěně visel dost veliký obraz, podobizna v pastelu. Představovala mladého muže, jehož tahy prozrazovaly jižana. Obraz, i když byl chráněný sklem,.ztratil mnoho na své původní svěžesti. Pastelové obrazy bývají velmi brzy

203

 

podrobeny zkáze, protože jejich barvy lpí jen jako něžný prášek na papíře. Takové obrazy je nutné chránit hlavně před vlivem vzduchu a vlhka, jakož i před prachem a otřesy.

Malířův pohled se při zábavě stále a stále vracel k tomuto obrazu. Poznal, že je to dílo mistrovských rukou. Jak se asi dostalo takové umělecké dílo, takový drahý obraz do bytu prostého klíčníka?

Melac pozoroval, že tento obraz malíře poutá, proto se ho zeptal:

"Zajímá vás tato podobizna, monsieur?"

"Ano. Zdá se, že je to mistrovské dílo."

"Opravdu? Já tomu nerozumím."

"Kdo ho maloval?"

"To bohužel nevím."

"Není vidět umělcovo jméno, značka nebo nějaké znamení?"

"Ne, nic."

"Ale tedy aspoň víte, kdo je ten pán, kterého tato podobizna představuje?"

"Ani to nevíme. Tento obraz je totiž dar, vlastně ani tak to nesmím říct, protože ještě není jisté, smímli se nazývat jeho vlastníkem."

"To zní opravdu záhadně!"

"A také to takové je!"

"Ach, to mám rád! Pro malíře není nic zajímavějšího nad obraz, s kterým je spojeno nějaké tajemství."

"Pohříchu nejsem s to, abych vám je řekl. Dostal jstem tento obraz od umírající paní, která den nato zemřela."

"A nevíte, jak ho dostala ona?";

"Ne. Ta dáma tady bydlela. Jmenovala se Charbonnierová a měla dvě dcerušky -  "

"Charbonnierová?" přerušil ho malíř.

Musel si rázem vzpomenout na Madejon Kohlerovou. Charbonnier - uhlíř je německy Kohler!"

"Ano, Charbonnierová," odpověděl tázaný. "Bydlela u správce a zdálo se, že sejí kdysi dobře vedlo. Nikdy o své minulosti nemluvila, ačkoliv byla denně u nás. Přilnula totiž mnohem víc k nám než k správcově rodině. A když se rozstonala, dala se ošetřovat mojí manželkou. Ani nás nenapadlo, že by ta nemoc mohla skončit smrtí. Tehdy mi poslala tento obraz a vzkázala mi, že by se mnou o tom ráda promluvila. "Ale druhý den už byla mrtvá."

204

 

"Aniž by vám dala vysvětlení?"

"Pohříchu. Chtěla o tom mluvit ve svých posledních okamžicích, ale to už jenom koktala. Moje manželka nemohla porozumět jedinému slovu."

"Hm! Vy tedy nevíte vůbec nic o minulosti této dámy?"

"Ne.. Přišla jednoho krásného dne do zámku Malineau a najala si u správce světničku. Když pak umřela, správce se ujal dětí. Obě dívky se staly vychovatelkami."

Schneffke nesměl vyzradit, jak nesmírně se o tuto věc zajímá. Řekl:

"To je zvláštní příhoda. Mám jakousi vášeň k takovým tajuplným historiím. Snad by mohl podat vysvětlení správce. K němu byla ta dáma jistě upřímná."

"Možná, ačkoliv tomu nevěřím. Ostatně nebude už moct také podat zprávu, protože je mrtvý."

"Snad zasvětil svého syna?"

"To je nepravděpodobné..Aspoň myslím, že mladý Berten neví vůbec nic."

To bylo právě to, co měl Schneffke vypátrat a vyzkoumat.

"Doprovodil jste nebožtíka správce k hrobu?" ptal se, aby hovor neuvízl.

"Ne, nemohl jsem. Naše rodiny spolu nemluví. Bydlíte u nich, nepozoroval jste to ještě?"

"Jen jsem to tušil."

"My nejsme na vině. Mladý Berten je hrubý, bezohledný člověk. Běhal za naší vnučkou a dělal to takovým způsobem, že Marie byla nucena požádat mne o ochranu. Vyhuboval jsem mu a od těch dob žijeme v nepřátelství. Tato nenávist se z naší strany nijak nepěstuje, i když se nám velmi často naskytne příležitost k mrzutostem. Berten se dokonce opovážil žádat na nás tento obraz, ale my jsme mu ho nedali."

"Vždyť na něho nemá žádné právo!"

"Ani to nejmenší. Vždyť byl nebožtík správce přítomen, když paní Charbonnierová prosila mou manželku, aby si obraz vzala. On však stále tvrdil, že nám nebyl výslovně darován."

"Chtěl ho tedy nejspíš pro obě osiřelé dívky?"

"Ano, možná, ale ve skutečnosti určitě jen pro sebe."

"Snad tušil, že tento obraz je obestřený tajemstvím."

"Asi to tak bude."

205

 

"Dovolil byste mi, abych si ho prohledl?"

"S radostí! Marie, sundej ho ze zdi!"

Dívka postavila ke zdi židli, ale nemohla na obraz dosáhnout, proto vzal Schneffke druhou židli, aby jí pomohl. Tak stáli vedle sebe na židlích a právě, když se jim podařilo sundat obraz ze hřebíku, zapotácela se Mariina židle. Schneffke se domníval, že spadne. Nahnul se k ní, aby ji zadržel. Tím však sám ztratil rovnováhu a - sletěl dolů. Ale obraz držel i v pádu. Marie ho také nepustila, protože, nechtěla, aby se sklo rozbilo, a tak se stalo, že i ona ztratila rovnováhu a v nejbližším okamžiku spadla na malíře.

"Můj Bože!" vykřikl klíčník. "Jaké to neštěstí!"

Přichvátal k nim.

"Snad si neublížili?" ptala se klíčnice plná úzkosti.

"Ne," odpověděl Schneffke. "Sklo je ještě celé, nerozbi

lo se."  .

"Ach, nemyslela jsem sklo, ale vás, monsieur, neublížil jste si?"

"Podívám se."                    .

Marie se rychle zvedla. Její krásná tvář hořela v rozpacích. Schneffke se zvolna zvedl, ohmatal se, protáhl ruce, zvedal nohy a pak se smíchem řekl:

"Ne, nic se nestalo! Také jsem se nerozbil."

"Jaké to štěstí!" mínila paní. "Vypadalo to opravdu nebezpečně!"

Malíř potřásal hlavou, hladil se oběma rukama po té části těla, po které tehdy v tharandské svaté síni vykonal jízdu z kopce, a dobromyslně odpověděl:

"Nebylo to tak zlé, jak jste si myslela, madame. Já dopadnu náramně měkce."

"Zdá se, že máte pravdu," smál se klíčník. "Myslím, že to zavinila Marie."

"Ba ne," zvolal Schneffke, "na vině jsem já. Ještě dobře, že jsme nerozbili obraz. Teď si ho pěkně prohlédněme."

Popošel s obrazem k oknu a prohlížel ho.

"Vidíte?" řekl po chvíli. "Tady dole je M, přetržené čárou. Teď to lze sotva poznat. To je značka slavného malíře porcelánu Merlina v Marseille. Je už dávno mrtvý. Tato podobizna je mistrovské dílo, ale velice utrpělo, protože bylo přivezeno zdaleka. Barvy se z něj vyprášily."

"Bylo by to možné spravit?"

206

 

"Ale ano! Mám to udělat?"

"Ach, vy byste byl ochotný?"

"Zajisté! Jen dovolte, abych si vzal obraz s sebou. Za dva dny jsem hotov."

"K Bertenovým? To bych přece jen nerad."

"Proč?"

"Kdoví, dostalli bych ho zpátky."

"Sapristi! Vy mi nedůvěřujete?"

"To ne, ale Berten je schopný všeho. Snad by vám zamezil, abyste mi obraz vrátil."

"Hm! Co tedy uděláme?"

"Snad byste se mohl odhodlat k tomu, že byste opravu vykonal u nás."

To bylo dobrému Schneffkovi právě vhod. Tímto způsobem se mu naskytla možnost, že mohl zůstat u sličné Marie.

"S radostí," řekl, "ale obávám se, abych vám nebyl na obtíž."

"To vůbec ne! Jste nám srdečně vítaný! Ale o něčem si ještě musíme promluvit - !"

"Ach! Myslíte honorář? O to se nestarejte. Provedu tu práci ze záliby. Učím se přitom, cvičím se. Myslíte, že bych si za to ještě měl dát zaplatit?"

"Jste velice skromný, monsieur. Kdy vás tedy smíme očekávat?"

"Mohu začít už zítra ráno?"

"Kdykoliv se vám zlíbí! Ale, monsieur, ví Berten o vaší dnešní návštěvě?"

"Až dosud sotva!"

"Dozví se, že jdete k nám?"

"Zajisté!"

"Budete tím uvedený do nepříjemností."

"Neškodí. Jsem totiž veliký přítel nepříjemností, obzvlášť takových. A teď mi dovolte, abych se poroučel."

Podal Marii ruku. Byla stále v rozpacích. Zasmál se vesele a řekl:

"Je vám líto, mademoiselle, že jsme společně spadli?"

"Byla to z mé strany neobratnost!" odpověděla.

"Nikoliv, naopak, byla to veliká obratnost. Ani si nedovedete pomyslet, jak rád padám, zvláště s vámi. A víte snad proč?"

"Jak bych věděla?"

207

 

"No, je taková stará pověra. Když pán a dáma, kteří jsou oba svobodní, společně upadnou, pak - pak - hm, pak je z toho veselá svatba!"

"Monsieur!"

Tato slova pronesla hlasem, který mohl být trochu káravý, ale přece nezněl hněvivě. Její tvář se roztomile začervenala a její oči se upíraly na malíře ne právě zle.

"No," mínil starý, "pán jenom žertuje! Ach, někdo klepe! Kdo to asi je?"

Malíř se chtěl rychle poroučet, ale klíčník mu pokynul, aby zůstal, a řekl:

"Prosím, prosím - nepřekážíte! Je to určitě jen bezvýznamná návštěva."

Šel otevřít. Byl to mladý muž, elegantně oblečený. Pozdravil zdvořile a řekl:

"Prosím za prominutí, panstvo! Jmenuji se Martin a jsem z Roussillonu. Cestuji za vynikajícím obchodem s vínem. Smím se snad ptát, zda byste potřebovali víno?"

"Ach! Safraporte!" ozvalo se z té strany, kde stál Schneflke.

Malíř upíral na příchozího oči jako v strnulém obídivu. Ten se k němu obrátil a také jeho oči se podivně zaleskly  ale jen na okamžik - za chvíli na něm nebylo nic znát.

"Děkuji," řekl Melac. "Jsem pouze zámecký klíčník. Moje prostředky mi nedovolují, abych měl ve sklepě zásoby vína."

"Ale majitel? Snad ten  "

"Nikdo tady není."

"Jsou na cestách?"

"Ne. Majitel žije v Paříži. Je to jeho excellence pan hrabě z Latreau!"

"Generál hrabě z Latreau?" ptal se agent s největším údivem. "Ach, u toho pána jsem byl v poslední době velmi často, u něho a u komtesy Elly, jeho vnučky."

"Jak? Vy znáte milostivého pána?"

"Ano. Neslyšeli jste, co se přihodilo milostivé slečně?"

    "Ale ano! Bylo to ve všech novinách. Dnes dopoledne

jsem četl, že byla zachráněna. Byl jsem hrozně polekaný a

děkuji se svou rodinou Bohu, že tyto úklady byly zmařeny.

Byl to agent s vínem, který   "

Zarazil se, znovu se podíval na cizince a pak pokračoval:

"Ach, vy jste říkal, že jste byl v posledních dnech u generála? A jste cestující s vínem! Monsieur, nejste to snad vy?"

208

 

"Kdo?" ptal se cizinec s úsměvem.

"Ten, který zachránil milostivou slečnu!"

"Ne. To byl můj pán, totiž monsieur Belmonte, ale také jsem mu při tom pomáhal."

"Opravdu? Opravdu? Ach, jaká to náhoda, že přicházíte do Malineau! Monsieur, prosím vás, neodcházejte! Buďte tak laskavý a vypravujte nám o tom!"

"S radostí, zajímáli vás to, ačkoliv bych vlastně měl svůj čas věnovat obchodu."

"Však to dohoníte. Byl jste už někdy v této krajině?"

"Ne."

"No, povím vám tedy jména všech, kteří kupují víno. Tím způsobem vás mohu odškodnit za zmeškaný čas. Monsieur Šnefka, teď nesmíte ani vy odejít. Musíte vyslechnout vypravování toto podivuhodné příhody. Prosím, posaďte se, pánové!"

Zasedli u stolu, byly naplněny číše a cestující začal

vyprávět.    ,

Za hodinu se poroučel, provázený díkem klíčníkovy rodiny. Malíř šel také.

Když byli pod širým nebem a věděli, že už nejsou pozorováni, zvolal malíř:

"Tisíc kanónů! Myslel jsem, že mám vlčí mlhu!"

"A já nevěřil svému zraku!"

"Ty jsi tady, v Malineau?"

"A ty také!"

"Ty, agent s vínem z Roussillonu a jmenuješ se Martin!"

"Martin je moje křestní jméno! Ale ty jako monsieur Šnefka, jako Polák! Co to má být?"

"Hm! Co znamená tvůj agent s vínem? Berlínský telegrafísta dělá agenta s vínem!"

"Ano, ano! Dějí se ve světě podivné věci, můj milý Hieronyme Aurelie Schnefíke. Myslím, že bych uhodl, proč jsi tady!"

"Nuže  proč?"

"Abys studoval zvířata - to rozhodně ne! Zbývají tedy antropologické záležitosti: studie lidí?"

"Skoro jsi uhodl."

"Tato malá, roztomilá, tlustá Marie Melacová?"

"Hm! Ano!"

"Chytí se na udici?"

"Myslím, že ano!"

209

 

"Ji myslím, že ne!" ,Proč ne?"

"Protože znám tvou proslulou smůlu."

"Nesmysl! Poznal jsem nedávno i guvernantku, s kterou jsem jel do Francie."

"Byl jsi ovšem hned samý oheň a plamen!"

"Ano, bylo mi trochu teplo, ale - - "

"No, jaké ale?"

"Když jsme přijeli do Thionville, stala se z guvernantky dcera anglického lorda."

"To je opravdu pekelná smůla. Bylo to tedy asi tak, že jsi považoval vznešenou Angličanku za vychovatelku?"

"Ano, tak to asi bylo."

"Něco takového se může panu Hieronymovi Aureliu Schneffkemu snadno přihodit. A teď jsi opět potěšený, jak pozoruji."

"Úplně. Měl jsem už to" štěstí, že jsem se s touto nejroztomilejší Marií svalil v pokoji."

"Hahahaha. Dobré znamení!"

"Které nasvědčuje svatbě."

"Tak je! Ale teď vážně: co děláš ve Francii?"

"Byla to studijní cesta, která mne náhodou zavedla sem. A ty? Ty jsi tedy byl v Paříži?"

"Ano."

"A příhoda, kterou jsi vypravoval, se ti opravdu stala?"

"Ano!"

"A kdo je vlastně ten Belmonte?"

"Rotmistr z Hohenthalů."

"Tisíc hromů! Moje tušení by tedy bylo správné?"

"No, co tušíš?"

"Ha. Vždyť jsem také voják."

"Zeměbranec."

"Chceš asi říct poddůstojník u zeměbrany."

"Dobrá! A co dál?"

Tlustý malíř se tvářil velice chytrácky a pokračoval:

"Mluví se o válce!"

"Ano, docela veřejně!"

"Mezi Pruskem a Francií."

"To se ví, že ne mezi Pruskem a Honolulu."

"A tu bývají vysíláni takzvaní eklaireuři."

"To si myslím!"

210

 

n A takový je tvůj rotmistr a ty také?"

"Tobě to nezapírám, že jsi mlčenlivý chlapec."

"Buď bez starosti! Myslíte opravdu, že to začne?"

"Ano a brzy!"

"Saprment! Musím tedy dělat, abych se dostal domů!"

"Ano, vrať se domů. Budou tě potřebovat!"

"Několik dní tady musím ještě zůstat, aspoň dva!"

"Kvůli Marii?"

"Ne. Kvůli obrazu, který mám opravit."

"Ach tak! Pak bude tvá studijní cesta skončena a pojedeš přímo do Berlína?"

"Přímo ne. Zastavím se v Thionville. Je tam zámek, který se jmenuje Ortry."

Martin Taunert zvedl hlavu.

"Ortry?" ptal se. "Ach! Co tam chceš?"

"To ještě nevím."

"Jakže? To přece není možné!"

"Setkám se tam s někým."

"Nejspíš s dámou, co?"

"Samozřejmě."

"Nenapravitelný donchuán! Ale ty, měj se tam napozoru, abys tam neprovedl žádnou chybu."

"Jakto?"

"Jsou tam haši vyzvědači. Kdybys je poznal, neprozraď se."

"Kdo je to?"

"Hulánský rotmistr Kónigsau."

"Saprment! To je zdatný důstojník!"

"A jeho strážmistr Schneeberg."

"Neznám ho. A jak to víš?"

"Dozvěděli jsme se to teprve včera."

"Kde je pan z Hohenthalů?"

V Metách. Musíme toto místo bedlivě pozorovat."

"Ale proč jsi přišel do Malineau?"

"Hm! Okolí Met je také důležité. Kde tady bydlíš?"

"Naproti u správce, kterému také opravuji obrazy. Chceš jít se mnou?"

"Děkuji!"

"Anebo si vypijeme láhev vína v hostinci?"

"Budiž! Ale měj se napozoru, aby nikdo nepojal žádné podezření!"

"Bah! Nejsem přece osel! Pojď!"

211

 

XV.

Druhý den ráno byl Schnefflce opět u klíčníka Melaca. Měl s sebou barevné tužky a dostal krásné místo u okna. Musel ovšem vytáhnout z rámu sklo i obraz. Když to dělal, byli u toho Marie i děda s babičkou.

Oddělal především zadní desku. Sotva se to stalo, padl jeho zrak na velikou obálku, která byla zastrčená mezi touto lepenkovou deskou a obrazem.

"Psaní!" zvolal s úžasem. "Komu asi patří?"

Četl adresu:

"Panu klíčníkovi Melacovi."

"Mně?" ptal se Melac. "Můj Bože, snad se jedná o tajemství, o kterém jsme včera hovořili, monsieur?"

"Snad. Tady je!"

Všichni čtyři byli nanejvýš zvědaví. Melac otevřel obálku. Bylo v ní několik složených listů, které rozdělal.

"Rodný list dítěte jménem Nanon de Bas-Montagne."

"Nebesa!" řekla jeho manželka. "To bude naší Nanon!"

"A druhý na jméno Madelon de Bas-Montagne. Ano, jsou to ty dvě sestry. A tady je oddací list rodičů: baron Gaston de Bas-Montagne a Amély, rozená Rénardová."

Klíčnice spráskla ruce a zvolala:

"To je to, o čem chtěla umírající s tebou mluvit!"

"Ano! A tady je kvitance na patnáct tisíc franků, které půjčila správci Bertenovi. Ach, myslel jsem si, že ty dívky nebudou bez penězi Jejich matka přece musela být z něčeho živa! Peníze nebyly vyplacené, protože je tady dlužní úpis. Nejspíš chtěla, abych to uspořádal."

"Patnáct tisíc franků!" řekla jeho manželka. "Berten nemůže splatit ani patnáct set!"

212

 

"Uvidíme. A tady je psaní, které je adresováno na mne." Psaní, které zprvu přečetl potichu a pak nahlas, mělo tento obsah: "Můj dobrý pane Melacu!

Až se vám dostane tento list do rukou, nebudu už naživu. To už budu z tohoto světa, v kterém jsem zprvu našla tolik lásky a pak tolik zklamáni. Odevzdávám vám své dvě dcery. Buďte jim pěstounem, přítelem a otcem. Obě nevědí, kdo vlastně jsou jejich rodiče. Majili se to někdy dozvědět, ponechávám to na vaší moudrosti a na vašem uznání.

Písemné doklady o jejich původu jsou připojeny, ale snad bude lépe, nedozvědíli se nikdy, že jejich otec je baron. Dejte si od správce vyplatit peníze, aby je děti dostaly. Žila jsem dosud z těchto úroků.

Co bych ještě řekla! Vy jste čestný muž a můj přítel. Uděláte a zařídíte to, co bude k nejlepšímu prospěchu mých děti, jejichž otec a děd zmizeli.

Žehnám Nanon i Madelon. Moje poslední myšlenka patří jim, a až budu před Bohem, který je samá láska, budu se za ně bez ustání modlit a také za vás, kterému se už jinak nedovedu odměnit.

Amély de BasMontagne."

Když bylo psaní přečteno, nastala delší pomlčka. Všichni čtyři byli hluboce dojati. Nakonec se ujal slova klíčník:

"Jejich pěstoun jsem tedy měl být já, já a ne správce! Proč jí nezbyl čas, aby nám řekla, kde tyto listiny schovala?"

"Ano, zatím se stalo všechno jinak," mínila jeho manželka, která měla oči plné slz. "Řekneš teď dívkám, kdo vlastně jsou?"

"O tom musím ještě uvažovat."

"A tady," řekl malíř, který zatím prohlížel zadní stranu obrazu, "tady je jméno ,baron Gaston de Bas-Montagne . Je to snad on?"

"Patrně to bude obraz otce obou dívek," mínil klíčník. "Jejich matka si ho vzala s sebou. Ale proč od něho odešla?

"Její tchán ji k tomu donutil."

Klíčník udiveně pohlédl na malíře.

"Její tchán?" ptal se. "Donutil? Jak byste to mohl vědět? Vždyť jste tady cizí! Vy jste tu ubohou dámu nikdy ani neznal ani neviděl."

213

 

"To je pravda. Ale viděl jsem jejího tchána."

"Ach! To by bylo něco!"

"A znám ho snad ještě teď."

"Ne - teď opravdu věřím na zázraky,"

"Ano, Pánbůh má osudy všech lidí ve svých rukou. Povím vám, že jsem přišel do Malineau vlastně jen za touto záležitostí."

Toto přiznání se setkalo s velikým úěinkem.

"Za touto záležitostí?" ptal se Melac. "Vy jste ji tedy znal?"

"Nikoliv, naopak, vůbec neznal."

"Odporujete si."

"Ani to ne. Po tom, co o vás vím, jsem přesvědčený, že se vám mohu svěřit. V Berlíně žije starý, bohatý podivín, který se jmenuje Untersberg. Vy umíte německy. Jak byste přeložil totojméno do francouzštiny?"

"Řekl bych - Unters - Bas-Montagne, ach, co to? Je snad mezi tímto Untersbergem a rodinou Bas-Montagne nějaký vztah?"

"Ano, zcela jistě. Toho pána znám. Mladý Berten mu telegrafoval, že zemřel jeho otec."

"Byl tedy ve styku s Bertenem?"

"Zdá se, že ano. Je to starý a slabý muž, nemůže se tedy sám vydat na cestu. Já jsem jediný, s kým se stýká, a tak mi dal příkaz, abych jel do Malineau a vyptal se, zda starý Berten před smrtí sdělil svému synovi nějaké tajemství."

"Jaké tajemství?"

"To jsem nevěděl, ale teď jsme seje dozvěděli. Tajemství, kdo jsou ty dvě dívky."

"Já stále ještě nechápu - "

"No, ten Untersberg je dědeček těchto dívek."

"Ach! Copak o nich nechce nic slyšet?"

"Ne. Nemají se nikdy dozvědět, kdo jsou. Jejich matka byla Němka, evangelická, z prostého rodu. Jeho syn si ji neměl brát, a když to přece udělal, dovedl způsobit, že sebrala své děti a zmizela s nimi."

"Můj Bože! To je celý román!"

"Ale velmi smutný."

"Ona tedy opustila svého muže a přišla sem k nám?"

"Tak je."

"A tento muž to strpěl?"

214

 

"Odešla tajně, v době, kdy byl její manžel na cestách. Než se vrátil, zmizela."

"Copak ji nehledal?"

'Hledal, a jak! Ale jeho otec ho obelhal a řekl mu, že mu je nevěrná a že utekla s jiným."

"Jaká to špatnost!"

"Hledal ji a pak zmizel beze stopy stejně jako ona. Jeho otec opustil Francii a změnil své jméno. Proč  to říct nemohu."

"Ale odkud to vše víte?"

"Většinu jsem uhodl, ale něco vím docela jistě."

Domníval se, že zatím musí zamlčet, co ví o obrazech kolibříků a co s tím souvisí.

"Ale víte jistě, že ten starý Untersberg je dědeček těchto dívek?"

"Přísahal bych na to."

"Pak je musí uznat!"

"To neudělá."

"Donutím ho!"

"Jak byste to chtěl dokázat?"

"Předložím tyto listiny!"

"Tím ještě nic nedosáhnete!"

"Copak nedokazují, že je dědečkem Nanon a Madelon?"

"Soud žádá důkazy, tvrzení mu nestačí."

"No, copak mu nebude možné dokázat, že je baron de BasMontagne?"

"Snad se mi to podaří!"

"Dobrá! A pak máme vyhráno!"

"Ještě ne! Dokažte mi, že tato paní Charbonnierová byla skutečně baronka de BasMontagne!"

"Proč by jí nebyla?"

"A že Nanon a Madelon jsou opravdu děti barona Gastona!"

"Ale to nechápu!"

"A kromě toho je ještě řada jiných mezer, které je potřebné vyplnit. Člověk nesmí smýšlet tak příliš sanguinicky!"

"Povězte nám tedy, co máme dělat?"

"Především se přesvědčíme, mámeli sami pravdu nebo ne. Podívejme se, bylali paní Charbonnierová baronka de BasMontagne."

"Jak to chcete udělat?"

215

 

"Docela jednoduše! Znal jste madame Charbonnierovou?"

"Samozřejmě! Ano!"

"Prosím vás, popište mi ji."

"Byla to velmi krásná dáma, malá, štěpila s nádhernýma očima a báječnými vlasy."

"Hm! Viděl jsem barončin obraz. Porovnejme to."

Měl s sebou své desky. Vytáhl z nich list papíru a chopil se tužky. Zavřel oči, aby si připamatoval tahy toho portrétu, který našel za obrazem kolibříka, a když se mu to podařilo, načrtl tu hlavu s podivuhodnou lehkostí na papír.

"Tak!" řekl. "A teď se podívejte! Je to ona?"

Oba staří lidé vykřikli úžasem.

"To je ona! Ano, je to ona!" potvrzovali.

"Dobře! Velmi dobře! Jsem si už svou věcí jistý! Tyto dívky se nesmírně podobají své matce. Ale přesto musíme jednat obezřetně. Myslím, .abyste jim zatím zamlčeli, kdo jsou."

"Ale něco přece musíme udělat!"

"Zajisté! Půjdu odtud do Ortry."

"K Nanon?"

"Ano. Madelon je u ní. S touto se vrátím do Berlína. Kdoví, co se cestou zatím najde a přihodí. V Berlíně půjdu ihned k starému."

"Abyste ho přiměl, aby řekl pravdu?"

"To s jistotou nemohu říct. Budu vám psát. Musíme jít ruku v ruce."

"To se rozumí! Monsieur Šnefka, jak je dobře, že jsme se poznali! A to je podivné, že vy, Polák, přicházíte k nám a - "

Zarazil se. Něco ho napadlo. Pak pokračoval:

"Monsieur, buďte upřímný! Vy nejste Polák!"

"Co bych tedy byl? Křovák?"

"Němec! Přiznejte se!"

Vtom k němu přistoupila Marie, položila mu ruku na rameno a řekla: •    "Opravdu? Vy jste Němec?"

"Mademoiselle, vždyť vy Němce nenávidíte!"

"Co si myslíte? Vždyť jsem vám naopak řekla, že nás Němci zajímají."

"Nuže dobrá! Přiznám se tedy, že jsem Němec!"

Všichni tři mu rázem podávali ruce a Melac se ptal:

"Proč jste to zamlčoval?"

216

 

"Z opatrnosti. Zdejší obyvatelstvo mluví o válce Francie s Pruskem."

A vy tomu věříte?"

"Tak, tak."

"Přál bych tedy z celého srdce Prusku vítězství, aby bezpráví dávných dob bylo napraveno. Pane, jste mi teď dvojnásobně vítaný. Vaše jméno zní také asi jinak?"

"O mnoho ne, jmenuji se Schneffke, Hieronymus Aurelius Schnefíke. To je jisté jako nákyp."

"Ale Bertenovi o tom nic neříkejte!"

"Ani mne nenapadne. Vy tedy myslíte, že se od otce hic nedozvěděl?"

"Aspoň bezprostředně před smrtí ne, protože správce umřel náhle."

"Mohl by tedy něco vědět z dřívější doby!"

"Ano. A to se mi zdá skoro pravděpodobné."

"Jakto?"

"O pohřbu jeho otce se stalo něco, co mne naplnilo obavami."

"Vypravujte mi to, abych si o tom mohl udělat úsudek."

"Večer vylákal sestry do prachárny, aby dostal Nanon do své moci."

"Copak ji miluje?"

"Kdoví!"

"Chce se s ní oženit?"

"Říkalo se to. Patrně ví, že dívka má před sebou budoucnost, proto chce Nanon za žeriu."

"Ona ho však nechce?"

"Za nic na světě. Proto ji vlákal do pasti."

"Bezbožník! Tisíc láteř! Ten by mi měl přijít před jehlovku, kdybych se ve válce dostal do Malineau. To by - sakra!"

Teprve teď zpozoroval, že byl neprozřetelný. Melac ho však uklidnil:

"Nelekejte se! Nejste mezi špatnými lidmi. Ale - jak slyším, jste také voják?"

"U zeměbrany."

Ctihodný muž se usmál. Změřil malíře od hlavy k patě a pak se ptal:

"Jsou všichni pruští zeměbranci tak tlustí jako vy, monsieur?"

217

 

"Všichni! Komisárek dělá divy. A zjistíte, že celá francouzská armáda se dá na útěk, přiběhneli prapor takových silných chlapů. Ať to tedy ve jménu božím spustí. Uvidíte opravdové divy! Ale teď se pustíme do podobizny, jinak bychom nebyli hotovi."

Malíř začal pracovat na obraze. Všichni tři se přitom na něho dívali a nemohli se dost nadivit jeho obratnosti. Zábava neustala, a tak se stalo, že když odcházel, sblížili se tak, jako by už tuto rodinu navštěvoval celá léta.

Berten ho uvítal zamračeně:

"Neviděl jsem vás celý den!"

"Nebyl jsem doma."

"Smím se ptát, kde jste byl?"

"V zámku naproti."

"V zámku? Tam přece bydlí jenom klíčník. Byl jste snad u něho?"

"Ano. Právě od něho přicházím."

"Monsieur, co vás napadá?"

Tlustý se tvářil náramně udiveně a řekl:

"Jaký to hlas? Co si dovolujete?"

"Nemůžete si to sám vysvětlit? Copak nevíte, že jste mým hostem?"

"Ale ano, vím."

"Ale pak nesmíte dělat nic, co je proti mé vůli!"

"Oho! Co je proti vaší vůli?"

"Návštěvy u toho Melaca."

"Bah! Jsem váš host, nikoliv však váš otrok. Ostatně pro vás pracuji. Je to pro vás čest, že máte u sebe umělce. Rozumíte! Ostatně se mi nejedná o návštěvu u Melacových, jako spíše o práci, kterou jsem tam měl vykonat."

"Vy jste tam pracoval?"

"Tak je."

"To znamená - maloval jste tam? Snad podobiznu?"

"Ano, podobiznu."

Na Bertenovi bylo patrné, že byl velice rozčilený. Zapomněl na zdvořilost a ptal se dotěrně dál:

"Čí? Starého?" Ne."

"jeho ženy?"

"Ne."

"Dívky?" "Také ne.'

218

 

"Hrome! Čí tedy? Jsou tam přece pouze tyto tři osoby."

"Řeknuli, že jsem maloval podobiznu, pak je to pravda, protože jsem ji skutečně maloval, i když takovou, kterou tam už měli."

"Mají tam jen jeden obraz, který tím můžete myslet. Je pastelový."

"Ano, tak je."

"Představuje mladého muže?"

"Souhlasí."

"Kdo to asi je?"

"To nevím."

"Vy jste obraz vyndal z rámu?"

"To se rozumí samosebou."

"Nestalo se přitom nic?"

"Ale ano!"

"Co? Co?" ptal se Berten rychle.

"Spadl při tom hřebík, takže slečna Marie byla nucená ho zvednout."

"Monsieur!"

"Co si přejete?"

"Chcete si ze mne tropit šaška?"

"Bah! Odpovídám vám. Copak mohu za to, že chcete vědět vše do nejmenších podrobností?"

"Na hřebík jsem se vás neptal. Ale vy jste znalec! Má ten obraz velikou cenu?"

"Zajisté!"

"Jak ho oceňujete?"

"Mohl stát šest tisíc franků."

"Šest tis   Kýho čerta! A teď? Má dosud stejnou cenu?"

"Ano. Zachová si ji."

"Tedy přece! Jak můj otec chybil!"

"Chybil? Co tím myslíte?"

"Copak nevíte, jak se ten obraz dostal do Melacových rukou?"

"Slyšel jsem, že je to dar."

"Ne, to není pravda! Dostali ho jen, aby ho uschovali. Patří mým nevlastním sestrám. Otec měl trvat na tom, aby ho dostal zpátky. Dokončil jste renovaci?"

"Ne. Ještě zítra na tom musím trochu pracovat."

"A moje malby jsou zanedbávané!"

"Nemějte starost! Než odejdu, budu hotov i s nimj."

219

 

Nebylo ještě pozdě, a tak se ještě malíři nechtělo, aby šel spát. Byl ve velmi zvláštní náladě. Bylo mu, jako by vyhrál hlavní výhru na los. Viděl už mnoho dívek, ale žádná v něm nevyvolala takový dojem jako Marie  to bylo něco zcela jiného. Bylo mu, jako by ji ztratil a teď opět našel.

Ve světnici mu bylo těsno. Zapálil si doutník a šel ven. Rozumí se, že se pustil do parku. A je docela přirozené, že za chvíli seděl na té lavičce, kde seděl s Marií.

Nečekal snad, že se tady s ní setká - to nikoliv! Ale zůstal tady přece delší čas, jako by se domníval, že sem někdo přijde. A najednou zaslechl kroky. Zbystřil sluch. Byly to dvě osoby, které se blížily.

Nechtěl být viděn, proto se zvedl a vstoupil mezi dvoje křoviny, u kterých stála lavička. Byli to dva muži, kteří došli k lavičce a zastavili se.

"Posadíme se na chvíli?4' ptal se jeden, v kterém malíř poznal svého hostitele Bertena.

"Pro mne!"

"Ty j si dnes velmi rozmrzelý."

"Však mám k tomu důvod."

"Kvůli holkám?"

"Co jiného?"

"Eh! Byl to žert, který se nám pohříchu nepovedl."

"Ale který mne připravil o veškerou pověst."

"Nesmysl, Ribeaue! Nikdo neví, co se vlastně stalo! Živá duše ne!"

"Ale našli nás přece v prachárně svázané - a ví se, že to bylo kvůli těm dívkám."

"To mne málo bolí. To znamená, co se lidí týká. Ale že mi ušla Nanpn, to bych se vztekem zbláznil. Kdybychom jen měli tušení, kdo byl ten chlap!"

"Byl dlouhý a silný, silný jako strom."

"Měl plavé vlasy. Byl jsi v Etainu, nedozvěděl jsi se nic?"

"No, nechci tě trápit. Moje cesta byla úspěšná."

"To by bylo skvělé! Mluv, honem mluv!"

"Přijely večer před pohřbem."

"Kdo?"

"No, mademoiselle Nanon Charbonnierová z Ortry a mademoiselle Madelon Charbonnierová z Berlína. Zastavily se v hostinci u Napoleona. Měly s sebou kočár, který si najaly v Metách."

220